Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
UŽ JSME DOMA jsem měl vždy za podivíny a dinosaury. Aby také ne, vždyť vznik datují k roku osmdesát pět. Vždy se vymykali tomu, co se na domácí scéně pohybovalo. Měli v sobě kus z těch starých androšských partiček, které se v podzemí potulovaly před revolucí. Nejvíc na to odkazuje asi neškolený zpěv, který často zní jako písničky, které jsem si skládal jako pětileté dítě. Nějak v tom stále cítím punkový tah, který je s každým albem slabší, ale stále je přítomný. Nejvíc tu ale vítězí divnorockový art s erudovaně rozsypanou rytmikou, který se vyžívá v disharmonických postupech a zvláštní poetice.
Ta je z mého pohledu v poslední době asi nejaktivističtější. Václav Klaus by možná řekl ekologicky alarmistická. Texty se točí kolem vody, zimy, ledu a jako vždy mají svůj specifický smysl pro humor. Doteď se bavím tím, jak jsou zvukomalebné, vtipné a přitom mají hloubku i patřičné ostří. Koncepce je zde zcela jasná a při bližším ohledání je možné v nich najít poselství nejen ekologické, ale i sociálně kritické a nebál bych se říci i politické.
„Kry svoje oči tiše klopí že tají tají potají a v myšlenkách se stále vrací že jednou k břehu doplují a že se opět vločkou stanou která se v slunci vytratí Poslední zhasne! krami zazní a ještě malé – malé šplouchnutí…“
Čím déle „Kry“ poslouchám, tím víc mi v uších zrají. Stále nacházím něco nového. Ale na to jsem si už mohl zvyknout. UŽ JSME DOMA nikdy nebyli na první poslech. Jejich antihity, melodiku a frázování vokálů jsem vždy dokázal docenit až po určité době. Díky tomu jsem se ovšem jejich hudbou nedokázal nikdy přesytit.
Jednoznačně se jedná o jedno z nejlepších alb kapely, které řadím minimálně na úroveň alba „Uši“, které je pro mě prozatím špicí. Je naléhavější, hudebně zajímavější. Hlavně místa, kdy dostává více prostoru trubka Adama Tomáška a nově i hostující pozoun. UŽ JSME DOMA jsou samorost, který nejde zařadit. Kormidelník Miroslav Wanek do posledního alba zaklel poselství dnešních dnů. Pokud si dáte práci, najdete zde mnoho dalších odkazů, ať už je to osmičková symbolika nebo uprchlická krize.
Třetí album švédských mladíků přináší zároveň i jejich nejvyspělejší materiál. Přechod k velkému labelu z intenzity jejich groovem načichlého blackujícího thrashe pranic neubral, navíc skupina přidala ještě více šikovnosti při kompozici. Svižný poslech!
Na rozdíl od kolegy Manatara si nemyslím, že se tihle Švédové nějak příliš stylově rozvírají. Většinu času je to prostě symfoničtěji pojatý black/death, který neurazí, ale nic zásadního se neděje. Jen ty čisté vokály trochu vybočují.
Čekal jsem možná trošku větší tlak, nazvučení nahrávky je totiž vzhledem k žánru poněkud vzdušnějšího ražení. Kompozičně však máme co dělat s kvalitní náloží disonantního death metalu lehce ve stylu GIGAN. Američtí debutanti však rozhodně nezklamali!
Švédové se na svém debutu zeširoka rozkročili z blackových základů, přes death, symfo-black až k post metalovým variacím. Jen je toho občas až moc naráz. Deska je prima, ale víc se těším na pokračování, až si utřídí myšlenky na své další směrování.
Tři skladby s celkovou stopáží 29 minut, tomu říkám správná plocha pro EP sludge doomového stylu. Studiový návrat po mnoha letech se polské skupině hnané charismatickým ženským vokálem jednoznačně povedl.
Jedni z mála u nás (ne-li vůbec jediní) představitelé zatuchlého hnilobného death/doomu o sobě dávají vědět novým EP, jehož trojice chorobných songů také jasně demonstruje fakt, že tato obluda už dozrála na úroveň plnohodnotného alba. Čím dříve, tím lépe!
Pokračování, která neukončují děj, to mají těžké. Druhé Silo je pomalé, vláčné a nestane se v něm vlastně nic, co by se nevešlo do jednoho dvou dílů. Nečtenářům knih navíc nemusejí být zřejmé všechny pohnutky jednajících. Tak snad to třetí řada narovná.